Kroměřížské krajské kolo českého videosalonu

Zveřejňuji zde zpětně můj článek, napsaný pro časopis Videohobby:

Našel jsem si, co jsem psal přesně před rokem a vidím, že jsem neměl v Kroměříži déjà vu, jen se některé věci opakují – minimální podpora z krajů, skladba a kvalita žánrů, srovnání se Zlatým sluncem.

Také začínám mít obavu, jestli nejsem posedlý přeřazováním filmů do správnějších kategorií, ale jsme v porotě vždy tři, takže kdyby to byla pitomost, tak mi to druzí dva kolegové rozmluví. Ale shodneme se. Doporučuji tedy najít si str. 15 Videohobby 2/2018 a zamyslet se před vyplňováním přihlášky nad tím, co je to dokument a co reportáž.

Soutěžily dvacet tři filmy, přičemž byly obsazeny jen čtyři kategorie. Mezi čtyřmi hranými filmy dominoval Nezvedený syn Barbory Adamcové – podle příměru „mezi slepými jednooký králem“. Film byl zdlouhavý a měl tak nevyrovnané složky, že byl nejen „jednooký“ ale i kulhal. Hraný film totiž nestojí na kameře, ale na příběhu a na hercích. Kamera byla velmi „filmová“ a nebýt toho, že trpěla ztrátou kresby ve světlech – tedy zejména na bílých oděvech herců – byla by téměř dokonalá. Naopak projevy herců, respektive neherců, byly nepřirozené, zejména v mluvě, často navíc nesrozumitelné. Důvěryhodný byl snad jen harmonikář. Scénář, režie a zvuk ambice rozsáhlé produkce a námětu filmu nenaplnily. Porota tuto sedmatřicetiminutovou demonstraci snahy ocenila druhým místem. První a třetí příčka zůstaly neobsazené, protože zbývající filmy – anekdoty byly špatně vyprávěné, doslova i filmařsky.

Reportáže připomínaly lepší či horší „home-video“, k ocenění byly jen dvě. Filmem Výlet zachytil Ing. Arnošt Lukeš autoturistický okruh po krásách jedné oblasti Švýcarska, za což obdržel třetí místo. Solná komora Miroslava Macegy se už povážlivě blížila dokumentu, ale porota ještě uznala zařazení mezi reportážemi a ocenila použití hudby, která se vázala k zobrazované zemi (výslovně nám ji autor neprozradil, jen z kontextu se dalo vystopovat, že šlo o Rakousko) a přiřkla mu druhé místo. První neudělila.

Po přeřazení mnoha filmů z reportáží byla již tradičně nejobsazenější kategorie dokumentů. Čestné uznání, zejména za objev tématu netradičního kočičího útulku, obdržel Petr Chmela s filmem Toulavý ráj. Vladimír Kadala využil Sraz Moskvičů ke zdokumentování vývoje aut této značky, za což dostal také čestné uznání. Třetí čestné uznání si odvezl film Prezidentský vlak, který nám představil Pavel Hanzal. Možnosti natáčení byly pro autora limitované postavením návštěvníka a jistě by film zpracoval lépe, kdyby měl nadstandardní přístup do prostor vagónů.

Porota zvažovala i film Větrný mlýn Chvalkovice Michala Panduly, ale nakonec došla k závěru, že hezké záběry z dronu a několika interiérů na dokumentární film o této technické památce nestačí.

Zajímavé téma zpracovala Monika Vodáková ve filmu O zaniklé Karviné (třetí místo). Ve čtyřiceti minutách se však některá témata neorganicky opakovala, film negradoval, ale spíš se postupně „horšil“ a ztrácel dech. Mám zkušenost, že méně minut dá ve střižně více práce, ale diváka to potěší. Dvě druhá místa obsadily filmy Placka kočo MVDr. Lubomíra Hájka, zachycující přípravu etiopské speciality a Lokomotiva Petra Davida, který shrnul vývoj lokomotiv s využitím promyšlených záběrů, zejména na záběr jedoucího vlaku na pozadí elektrárny nezapomenu..

Také první místa byla udělena dvě. Zdeněk Zbořil projevil nejen skvělou kameru, ale i neobvykle dobrý střih ve filmu Kovář. Těžil navíc z pěkného projevu portrétované osoby. MVDr. Lubomír Hájek si ještě odnesl diplom (žádné věcné či finanční ceny autoři nedostali) za první místo pro film Zůstat klukem o celoživotní vytrvalosti entomologa Alberta Gottwalda při záchraně vzácného motýla.

Na konec jsem si nechal kategorii Experiment. Oba přihlášené filmy byly osvěžením unavených diváků a ukázkou, že stále lze přijít s něčím novým. Byly přitom natolik odlišné, že bylo obtížné postavit jeden výše než druhý, proto oba obdržely první cenu. Film CONESENOC (lze číst i odzadu) je graficky, střihově, zvukově, herecky… dokonale zvládnutá obrazová poezie s mnoha odkazy na literární a zejména filmové předobrazy, vytvořená zkušeným tvůrčím spolkem FOXYMON. Reset života je pro změnu osobní výpovědí Milana Formánka, oscilující mezi recesí, filosofií, psychologií, akčním uměním, ekologií, sociologií a skřípěním zubů. Oba jsou to filmy, které nejdou vyprávět, musíte je vidět.

Přemýšlím, jestli nejsem moc přísný. Amatérský film je především ušlechtilá zábava. Ale je určitě lepší, když je to zábava nejen pro tvůrce, ale i pro diváky.

Josef Strubl

Napsat komentář