Krajská soutěž ve virtuální Kroměříži

Zveřejňuji zde zpětně můj článek, napsaný pro časopis Videohobby:

Ochuzen o společné setkání a projekci na plátno jsem o to pečlivěji shlédl na svém počítači filmy zaslané do Kroměřížské přehlídky pro kraj Zlínský a Moravskoslezský a Jihomoravský.

Když si snažím vybavit loňské a předloňské filmy, mám dojem, že kvalita a zajímavost filmů trochu klesla. Ale není to nic dramatického, když to nebude trend, všechno má své výkyvy.

Setrvalým problémem je zařazování filmů do kategorií. Ale to bych se znovu opakoval, stačí se podívat na můj předloňský článek. Každopádně je to už na diskusi na úrovni pořadatelů, jestli se pokoušet o nápravu nebo to vzdát a dokumentární žánry spojit.

Tentokrát jsme v porotě přesouvali nejen mezi dokumenty a reportážemi (publicistika mi v oblasti amatérského filmu trochu uniká, možná jde o „jůtůbery“), ale odvážili jsme se přesunout i parodii na reportáž do hraných filmů.

Kategorie studentských filmů bez rozlišení žánrů je zajímavým zpestřením. Samostatná kategorie dává smysl, protože filmy těchto budoucích profesionálů jsou výrazně kvalitněji zpracované, než většina těch vpravdě amatérských.

Film Prank Martina Bystrianskeho je moderně zpracovaný thriller. V některých momentech mi logika rozmístěných kamer unikala a poněkud mátla, ale možná jsem v příběhu prostě zabloudil.

Dokument Vzpomínání na zapomenutéOndřeje Veverky je výrazným dokumentaristickým počinem. Je velkým příspěvkem k sebereflexi společnosti. Velice si vážím jeho objektivity – na rozdíl od nyní všudypřítomné propagandy a zkreslování minulosti v opačném gardu proti období předešlých totalit.

Hraný film Anežka Adama Šoltése se satirickou nadsázkou kritizuje daňový systém, konkrétně na Slovensku, ale určitě lze jeho pohled i zobecnit. Po všech stránkách je film profesionální.

Vznikl tak problém, jak dva posledně jmenované filmy ocenit, když každý představuje dokonalé naplnění rozdílných žánrů. Nakonec porota vzala v úvahu větší filmařskou a produkční náročnost filmu hraného a dala mu první cenu. Také jsem si přihřál svoji polívčičku, protože se snažím vyzdvihovat komedie, neboť tvrdím, že vymyslet gag je těžší, než vytvořit napětí. Gag musí totiž být vždy originální.

Relativně snadné bylo hodnocení videoklipů. Jako lepší z obou jsme uznali Andělskou Zdeňka Zbořila. Písnička a tedy i klip běží ve volném tempu, což v tomto žánru může být obtížnější než svižné střihy. V klipu není nic objevného, v narativních sekvencích by to chtělo přesnější střih.

Talk About Blues od Foxymonu (konkrétně Ivo Zemek, Martin Láník, Jan E. Sedláček) nenaplnil pověst této výrazné filmařské skupiny. Na rozdíl od Andělské sice obsahoval originální nápady, ale nebyly zcela vypointované a dramaturgicky vytěžené. I u takto (sebe)ironického videoklipu bych čekal synchron až do konce skladby. Snímání koncertu mohlo být záběrově bohatší.

V kategorii byl ještě film Zahradní železnice Vracov od Bohumila Staníka, ale moje babička by řekla: „Jestli je tohle videoklip, tak já su papež.“ Obdivovat můžeme onu železnici, nikoli však film. Nemělo smysl ho nikam přeřazovat.

Film Já, Kinský od Petra Hradského neměl v hraných filmech konkurenta – podle pořekadla „mezi slepými jednooký králem“. Anglické názvy tvůrčích spolků ke světovosti nestačí. Vedle zajímavého námětu jsou na filmu nejlepší titulky a práce se zvukem, zejména s ruchy. Převažuje ilustrace literárního vyprávění. Těžiště je v poctivě nasnímaném i nastříhaném souboji. Na jiných místech může pozorného diváka mást porušení jednoty místa (dveře při příjezdu Kinského) nebo dojít k drobné dezorientaci v lovecké scéně překračováním osy. Úsměvné jsou svíčky v roli „pochodní“. Formální stránka převažuje nad filmařinou.

Druhou cenu si pomyslně odnesl Lubomír Hájek za parodii na přírodovědné filmy Bolek a Lolek na zubrech, jehož těžiště bylo v hraných scénách, proto jsme ho sem přeřadili z reportáží. Chvilku jsem vrtěl hlavou nad titulkem „hraný název“, než přišel a potěšil mě jako originální gag. Nejsem si jist, jestli Plzeň v plechovce byla chyba (nedůslednost) nebo zpestření. Vsadím botky, že závěrečné záběry zubrů si autor někde vypůjčil – jsou dost jiné, než zbytek filmu, ale pro vypointování důležité.

Anekdota Arnošta Lukeše Benzín nepotěšila filmařsky, ale i tak může někdy zdlouhavou soutěžní projekci osvěžit. Na postup to ale nebylo. (Jen poznamenávám, že já beru benzin za tři stovky.)

V kategorii dokumentů (tedy filmů o nějakém místě, člověku, jevu…) jsme nejvýše hodnotili záběrově i obsahově zajímavý film Krivoklátské lúky, který pečlivě natočil Lubomír Hájek.

Filmu chybí k dokonalosti jen poutavěji čtený komentář bez tragické intonace.

Na druhou příčku jsme přemístili z reportáží Památkové domky Hluk Bohumila Staníka. I když je část filmu natočena reportážním způsobem, nemá charakter filmu z neopakovatelné události, ale podává informaci o nemovitostech (slovensky ještě výstižněji „nehnuteľnostiach“), které určitě nikam neutečou. Tedy nejen o nich, ale i o expozicích uvnitř. Domnívám se, že takové filmy mají smysl.

Tentýž autor získal virtuální třetí cenu za film Hasičský vůz Mercedes Benz. Film není nijak oslnivě zpracovaný, komentář není dobře čtený, práce se zvukem je doslova mizerná (my, co jsme ozvučovali osmičky, dokážeme docenit nepřeberné možnosti dnešních editorů), ale zaslouží si obdiv scénáristická příprava včetně vyhledání archivních materiálů.

Nejvíce filmů přihlásili autoři do kategorie Reportáž a publicistika, ale reportáž z průběhu nějaké události, která je neopakovatelná a kde by se ukázala reportérská pohotovost autora, nebyla ani jedna. Jako reportáž jsme tedy uznali i filmy z cest a výletů, i když autorovi nic nebrání (snad kromě domácího rozpočtu nebo koronaviru) se na ta místa opakovaně vracet, zjistit si potřebné informace a důkladně se připravit a podat podrobné a promyšlené dokumentární svědectví. Přitom reportáží by byl jistě film, který sleduje ony cestovatele, jak překonávají různé cestovatelské překážky a zažívají nečekaná dobrodružství (nebo možná i nudu), než film, který je sice z nějaké cesty, ale snaží se pojednávat o krajině, obyvatelích, památkách – to už je pro mne dokument.

Proto jsme sem přeřadili film Courání ZH od Arnošta Lukeše, který měl podobný charakter, jako většina ostatních filmů v této kategorii. Film po klopýtavém začátku přece jen obsahově gradoval k tomu zajímavějšímu a proto mě v průběhu stále více bavil. Větší pečlivost by si zasloužil střih. Stačilo to ale na třetí cenu.

Na druhou příčku jsme umístili film Zdeňka Zbořila, který navštívil Slovinsko, i když sám autor v komentáři uvádí „Představíme Vám Slovinsko, jak jsme ho poznali my.“ – není to tedy reportáž o dobrodružstvích cestovatelů, ale spíš by to měl být dokument o dané zemi. Drželi jsme se ale toho, že jde o reportáž z dovolené. Film sice nepřináší žádné překvapivé objevy, v komentáři jsou jazykové „překlepy“, ale je poctivě natočený. Je v něm vidět, že rodinní příslušníci dobře spolupracují.

Postoupit do výběru pro celostátní kolo s čestným uznáním jsme doporučili film Autokempink Krásné Miroslava Macegy. Film sám sice nijak neuchvátí, ale pojednává o sympatickém spolkovém životě členů KAF – je to takové „filmaři sobě“.

Podobný charakter měl též druhý autorův film Lesní bar, i když ten byl více dokumentem o samoobslužném baru v přírodě.

Arnošt Lukeš se filmem Muzeum, nebo…? pozastavuje nad spornými výsledky party nadšenců, kteří se snaží ve volném čase budovat letecké muzeum v Koněšíně. Pokud stejným měřítkem pohlédnu na tento film, rovněž vytvořený ve volném čase, dopadne hodnocení podobně – sporné. Zajímavější by tak byl empatický pohled filmového nadšence k leteckým nadšencům, ale to je už můj pohled na věc, nikoli autorův, který má samozřejmě právo na pohled svůj.

Nejúspěšnějším autorem soutěže se stal Lubomír Hájek, který tedy nejen točí hodně, ale evidentně také dobře. Jeho film Žádný spěch byl pro mě osvěžením po dlouhých cestovatelských martyriích.

Je to ukázka, že i film o dlouhém čekání nemusí být zdlouhavý a díky využití velice zdařilé paralelní montáže může udržet pozornost i při popisu zdánlivě banální situace. Dokonce i tu reportérskou pohotovost jsem v některých záběrech našel a ocenil. První místo v reportážích tak bylo jistě zasloužené.

Na závěr jsem si nechal moji oblíbenou kategorii Experimentální snímky (i když mi slovo „snímek“ v kontextu filmů moc nevoní). Jediným reprezentantem byl film CYMERA, MAMINKA HVĚZD

a jeho derivát Cymera, maminka hvězd TRAILER. Slovy samotného autora – Milana Formánka – „fenomenální zážitek roku 2020“. A má pravdu. O filmu, který je jakoby z jiného světa – zpracováním i prostředím – musím přemýšlet, dráždí mě, fascinuje mě a přitom přehodnocuji své předešlé názory na něj, film se mnou pracuje. Nejdříve jsem si poznamenal, že je to důkaz, že nespokojení můžeme být za všech okolností a vždy si můžeme vymrčet něco jiného k mrčení. Pak jsem si řekl, že je to vlastně v pořádku. Bohužel, co se týče nápisů v obraze, já nečtu tak rychle, jak autor píše, ale díky digitálu jsem si to mohl zastavit, vrátit a dočíst, takže jsem ty chyby v textu (!) našel. (To píšu jen ze závisti.)

Je to film, který zcela naplňuje dnes už téměř nekonečnou svobodu filmového amatéra, který si může točit nejen co chce, ale především jak chce, protože nepodléhá žádným, nyní zejména komerčním tlakům.

Kdyby se udělovaly i nějaké reálné ceny, určitě by udělaly radost i oběma herečkám za jejich výkony.

A jako pedagog si na závěr neodpustím poznámku k závěrečným titulkům. Je to jakási (asi speciálně česká) umanutost, že mnoho filmů končí titulkem ve stylu „©2020“. Vždycky, když to vidím (a je to u amatérských filmů často, kupodivu i u studentských), napadá mě, že se autoři asi domnívají, že jde o první písmeno „s“ v azbuce od slova „sdělano“ (сделано) a že má vyjádřit, kdy to bylo hotovo, tedy vyrobeno. Ale ono to tak určitě není, přes tento nesmyslný zápis všichni tuší, že jde o znak copyrightu, tedy autorských práv, kupodivu tam ale autora neuvádí. Skoro by takový poloviční zápis mohl znamenat, že autorem je rok nebo číslovka „2020“. Doporučuji tedy kouknout na Wikipedii, kde je vcelku dobře zpracované heslo „Autorské právo“ a uvádět (i když to není pro autorskou ochranu nezbytné) v logicky používaném tvaru:

© PaedDr. Josef Strubl, 2020

Napsat komentář