Český videosalon 2018 – krajské postupové kolo v Kroměříži

Zveřejňuji zde zpětně můj článek, napsaný pro časopis Videohobby a zveřejněný v čísle 2/2018:

Čtrnáct dní po té, co jsem byl v porotě moravského zemského kola dětské a mládežnické soutěže Zlaté slunce, byl jsem na filmy „dospěláckého“ Českého videosalonu zvědavý. Útočiště pro filmaře ze Zlínského, Moravskoslezského a Jihomoravského kraje poskytl Dům kultury v Kroměříži. Vzhledem k tomu, že soutěž zastřešila tři kraje, čekal bych větší podporu, aby se organizátoři nemuseli potýkat s nedůstojnými problémy. Kvalitní projekci prostřednictvím JBS studia však zajistili a to bylo podstatné.

Už když jsem viděl seznam filmů, vzpomněl jsem si na úvahu Emila Pražana „Proč mladí točí hrané filmy a ti starší dokumenty“. Poměr byl v podstatě opačný, zde dominovaly dokumentární žánry. Přitom kvalita filmů v obou soutěžích byla svým způsobem srovnatelná – „dospěláci“ byli v dokumentech lepší, zato v hraných filmech by to mládež svým starším kolegům pěkně natřela! Přemýšlel jsem, kam se ty mladé talenty vytratí a došlo mi, že asi odejdou na filmové školy a stanou se z nich profesionálové, řady amatérů opustí.

V Kroměříži se sešlo 17 filmů. Porota se jednoznačně shodla na tom, že některé filmy je třeba přeřadit z kategorie dokumentů do reportáží. Jasná definice žánrů se hledá těžko, ale já jsem je svým studentům lapidárně charakterizoval tak, že dokument je „o nějakém jevu“, zatímco reportáž je „z nějaké události“. Když točíme dokument, můžeme se na místo opakovaně vracet, když točíme reportáž, akce proběhne a co nestihneme, už nenatočíme.

Bohužel si v poslední době všímám, že autoři se soustředí na techniku, kvalitní záběry, ale ukazuje se, že jsou spíš fotografy nebo kameramany, ale méně filmaři. Vystavět film dramaturgicky tak, aby byl sdělný a udržel pozornost diváka do závěru, se daří už méně. To bylo asi nejzřetelnější u dokumentu Slovácko Vladimíra Přibyla. Reportáž FISAIC 2018 v Berouně (podle toho, co jsem našel na webu, by tam měl asi být rok 2017) téhož autora bude dobrá pro připomenutí události účastníkům, ale nezasvěcený divák může jen vytušit, o jaké akci film pojednává.

Že filmař, zejména reportér, musí být člověk odvážný, by si měli uvědomit autoři dvou filmů – Miroslav Macega, který si při snímání malých fotbalistů v reportáži Turnaj fotbalových nadějí udržoval větší odstup, než mnozí diváci a tak byl průběh šampionátu velice málo poutavý a také komentář byl na hony vzdálen sportovním reportérům – a Vladimír Kadala, který se nám ve filmu Orba (v titulku byl název delší než v programu) pokusil podat zprávu o soutěži oráčů rovněž s opatrným odstupem, což doprovodil unavený hlas komentátora, takže snadno přešla únava i na diváky. Více se mu vydařil film o výjezdu parní lokomotivy Rosnička, za který získal 3. cenu v reportážích. Film Lavička kolektivu KAF Kroměříž získal čestné uznání, ani ten však nepřiblížil odhalení moderní plastiky příliš poutavě a pracovně jsem si ho označil za videozáznam. Platí to i pro film Arnošta Lukeše Exhibice Martina Šonky, který prostě zachytil to, co mohl vidět každý divák předvedené letecké akrobacie. Že doplňuje své záběry dalšími záběry neznámých autorů, získanými z YouTube, se mnohem více zúročilo v jeho podobném, ale mnohem zajímavějším filmu Elektra opět v Otrokovicích, za který získal 2. cenu v reportážích. Další jeho film Javorník 2017, který byl spíš lepším homevideem, zůstal ve stínu jeho čtvrtého uvedeného filmu Můj strýc Oskar. Zachytil v něm nejen pohnutý osud svého strýce, ale také vypátral, že byl strýc a další příbuzní předlohou k obrazům biblických výjevů v kostele ve Zlobicích. Při práci na filmu nalezl obdivuhodné množství archivních materiálů. Film na toto zajímavé a velmi nosné téma byl však dramaturgicky neobratně vystavěný, takže se nakonec porota rozhodla udělit mu 3. místo mezi dokumenty. Přitom velice váhala vzhledem k filmu Mařatické vinohrady Lubomíra Hájka, se kterým ho kvalitou srovnávala. Také ten shromáždil množství zajímavých i objevných faktů o místní části Uherského Hradiště a její vinohradnické historii, trpěl však technickými problémy a zejména v úvodu převážil text komentáře nad filmovým obrazem. Porota mu tedy udělila také 3. místo s tím, že druhé nebylo uděleno.

Lubomír Hájek však získal také 1. cenu v kategorii reportáží za film Danakil. I když jsem vlastní vinou cestovatelskými filmy už přesycený, znovu jsem se musel obdivovat odvaze, s jakou nám přinesl záběry z africké oblasti, která podle svědectví autorova komentáře i podle dobře sestříhaných záběrů připomíná peklo na Zemi. Do třetice získal jako nejúspěšnější autor ještě 2. cenu za experimentální snímek Kdo po člověku (1. a 3. nebyla udělena). Nebýt nápovědy v názvu filmu, asi by bylo obtížné poslání filmu rozklíčovat, ale jinak bylo zamyšlení na uvedené téma vyjádřeno obrazovými prostředky, což já osobně mám rád. V tom byla určitá podobnost s dokumentárním filmem Střípky ze života (ne)obyčejné školy Jana Vojáčka, který bez pomoci komentáře představil školu pro děti se zdravotním postižením, za což získal čestné uznání.

Jak už jsem naznačil v úvodu, nejslabší byla kategorie hraných filmů. Porota váhala, zda vůbec některý doporučit pro reprezentaci v celostátní soutěži. Film Musca domestica Arnošta Lukeše, nejplodnějšího autora soutěže, který bodoval v jiných kategoriích, sice rozesmál obecenstvo, ale jen díky vtipné formulaci v pointě ve své podstatě hospodského vtipu, který navíc nebyl dobře zpracován. Slibněji začal film s mezinárodním názvem Wait or Live Martina Sojky, který se ale po hraném úvodu zvrhl ve video, připomínající reklamní film na outdoorové kamery. Po delších úvahách ho porota poctila 3. místem, aniž v této kategorii udělila 1. a 2.

Na závěr jsem si nechal dokument Grajcar. Zdeněk Zbořil kultivovaně nasnímal pěkné záběry, ale hlavně z nich dokázal sestříhat film, který udržel pozornost diváka až do konce. Se svou kamerou doprovázel zajímavou a netypickou cimbálovou muziku během jejich umělecké cesty k natočení třetího CD. Film získal díky vyrovnanosti všech složek a (kromě jednoho zaváhání) i přiměřenému tempu vyprávění 1. cenu mezi dokumenty.

Postupujícím filmům a jejich autorům je třeba popřát mnoho úspěchů v celostátním kole a krajské soutěži příliv autorů tentokrát opomíjených žánrů.

Josef Strubl

Napsat komentář