47. ARSfilm amatérů Kroměříž

Zveřejňuji zde zpětně můj článek, napsaný pro časopis Videohobby:

Díky tomu, že roušky musí být přes ústa a nos, nikoli přes oči, mohl proběhnout začátkem října v Kroměříži čtyřicátý sedmý ročník ARSfilmu. Jeho mezinárodnost se tentokrát scvrkla na zahraniční Slovensko.

Dobrou pětinu filmů dodala SPŠ sdělovací techniky z Prahy a její studenti nedominovali jen množstvím, ale i technickou kvalitou a filmařským zpracováním. Mnozí amatéři jim však bez problémů sekundovali i ve skromnějších podmínkách.

Velkou cenu – Cenu Města Kroměříže + Zlatý kroměřížský tolar – zaslouženě obdržel Ján Kuska z Liptovského Mikuláše za film Džudy, což je přezdívka Judity Feňvešové, obdivuhodné ženy, která je nejen malířkou a herečkou, ale byla i metodičkou pro výtvarné umění, fotografii a film.

Cenu poroty + Stříbrný kroměřížský tolar získal Bohumil Kheil z Prahy za vtipný parodický dokument Maryša. Sál by jistě bouřil smíchem, kdyby nebyl počet diváků zanedbatelný v důsledku epidemie „korunového viru“.

Za obrazovou poetiku ve filmech Kouzlo laguny a Snění si odnesl Cenu Ladislava Františe domácí Stanislav Domanský.

Kromě výše uvedených cen, které se udělují bez ohledu na kategorie, byly oceněny i filmy v jednotlivých oblastech, kde bronzový kroměřížský tolar doprovází první cenu.

Tu získal v kategorii filmů o umění Jan Vačlena z Hradce Králové za dokument o výtvarníkovi a hudebníkovi Lubomíru Lichém Chtěl jsem být hvězdou. Druhou cenu získali Adéla Kelbichová a František Majer ze zmíněné SPŠST Praha za velmi vydařený portrét českého Freddie Mercuryho Kluch. Třetí cenou byl odměněn další dokumentární portrét – Martina Lupe Švarcová – o esotericky orientované výtvarnici, jehož autorem je Petr Baran z Brna.

Dvě čestná uznání porota udělila filmům Barcelona po stopách Gaudiho Miroslava Kalacha ze slovenské Krupiny a Malý fotograf Danuše Kubátové z Čelákovic.

Kategorii animovaných filmů reprezentoval jen kreslený dokument Indiáni na kolečkách Jonáše Urbánka ze SPŠST Praha o fiktivním indiánském kmeni pohybujícím se výhradně na skejtbórdech. Porota mu přiřkla třetí místo, první dvě neudělila. Animované filmy mají několik samostatných soutěží, jejich odliv je tedy pochopitelný a domnívám se, že tato kategorie jen rozmělňuje svébytnost soutěže.

Třetí kategorie „experimentální tvorba a videoart“ poněkud zmateně obsahovala i videoklipy. Co dělá videoart mezi filmy mi také není jasné, filmová kategorie to není, je to svébytný druh umění, který je s filmy těžko poměřovatelný a mnohdy nejde prostě promítnout na plátno.

První cenu si odvezla do Prahy Jana Hutnerová za krátkou osobní výpověď o pobytu v karanténě s názvem Den 43. Velmi mě oslovila její práce s formátem obrazu, který vypadal jako 4:3 na výšku. Už dávno tvrdím, že vnucovaný formát 16:9 se nehodí na všechna témata a že je to konzumteror výrobců techniky.

S formátem pracoval i druhou cenou poctěný experiment, Mimosa Daniela Tisoně ze SPŠST Praha.

Třetí ceny byly uděleny dvě, obě videoklipům a sice Uspávanka Elfov Daniela Rázusa z Prešova a

Andělská Zdeňka Zbořila z Vyškova. Další videoklip Jerusalem Jiřího Kotase z Plzně dostal čestné uznání.

První cenu v národopisných filmech dostal Ján Kuska z Liptovského Mikuláše za dokumentární portrét Úle Eda Hogla, který zároveň až výukově (byť ne nudně) popisuje výrobu slaměných úlů.

Druhou cenu obdržel Lubomír Patsch ze sousedního Liptovského Hrádku za film Marinka, o další obdivuhodné ženě, která udržuje lidové tradice a navíc je sama rozvíjí.

Třetí cenu si odvezl do Prahy Josef Dvořák za film Pastvina, který (byť velmi na hraně se zaměřením soutěže) popisuje zajímavou komunitní aktivitu na soukromém pozemku.

Hodnocení filmů je přes všechny zkušenosti porotců subjektivní záležitostí a mnohé neoceněné filmy, jako Kostely v ústeckém kraji Milana Kaňáka, Věnováno ženě s květy Jana Nováka, ale i další, vykazovaly spoustu poctivě odvedené práce a to, že se nedostaly mezi několik oceněných neznamená, že jsou špatné nebo nepřináší zajímavé informace. Bez ocenění zůstaly také filmy, u kterých porota neshledala soulad se zaměřením soutěže. Zde je třeba zlepšit dramaturgii předvýběru.

Při interní rozpravě porotu zarazily dvě věci. Už i do našich amatérských filmů se dostala až chorobná prudérnost, kdy autor technicky rozmlží část záběru malého nemluvněte v místě, kde je jeho „pindík“, a dokonce i jeho zadeček. Možná se tak přizpůsobuje cenzuře kanálu YouTube – že by nová, dobrovolná totalita?

Druhý jev – nečitelně malé písmo v titulcích – označil přiléhavě Ing. Kafka jako „dekadentní módu“. Takové titulky lze snad přečíst na monitoru počítače, ale ve větším sále určitě ne. Autoři (zde především ze SPŠST) patrně s projekcí pro auditorium čítající více jak jednoho diváka nepočítají.

Závěr jednání poroty byl zpestřen požárním poplachem, který vyhlásilo nějaké automatické zabezpečovací zařízení a všichni museli opustit budovu Domu kultury. Přivolaní hasiči žádný požár nenašli, takže předávání cen už proběhlo normálně.

Musím říct, že u většiny filmů jsem byl rád, že uvedená témata filmaři za své prostředky zdokumentovali a domnívám se, že tyto filmy mají smysl, podobně, jako jejich přehlídka ARSfilm.

Josef Strubl

Napsat komentář